Duchovní karma je určována pomocí poznání a síly fyzického, psychického, duševního a duchovního člověka.

- Zodiac.

THE

WORD

KARMA

VIII

Duchovní karma

V předchozích článcích byla karma představena ve svých fyzických, psychických a mentálních aspektech. Tento článek se zabývá duchovní karmou a způsobem, jakým jsou do duchovní karmy zahrnuty jiné druhy.

Duchovní karma je aktivní a operativní v dolní polovině kruhu, od znamení raka po znamení kozoroha (♋︎-♑︎), dech – individualita.

Duchovní karma je činnost ze znalostí nebo touha a mysl v akci se znalostí. Taková akce buď reaguje na herce, nebo ho zbavuje účinků akce. Ti, kteří jednají s vědomím, ale kteří se zajímají o jejich jednání a jeho výsledky nebo o něj mají vliv, se řídí zákonem jejich jednání a jeho výsledky. Ale ti, kdo jednají s vědomím a protože je správné, bez dalšího zájmu o akci nebo její výsledky, jsou zákonem osvobozeni a nedotčeni.

Všechny osoby, které vlastní běžné schopnosti mysli, vytvářejí a podléhají duchovní karmě. Ačkoli některé osoby mohou příležitostně jednat bez zájmu o výsledky akce, pouze ten, kdo je nad nutností reinkarnace, protože splnil a je nad zákonem, může sám jednat za všech okolností, aniž by se o akci zajímal nebo byl ovlivněn. a jeho výsledky. Ačkoli výsledky budou následovat činy provedené tím, kdo je nad zákonem, nebudou těmito činy dotčeny. Pro náš praktický účel lze říci, že duchovní karma se obecně vztahuje na všechny bytosti, pro které je inkarnace a reinkarnace stále nezbytná.

Ne všichni, kteří mají znalosti, jednají vždy podle svých znalostí. Vědění se liší od dělání. Všechny výsledky s jejich důsledky jsou způsobeny tím, co dělá, nebo neudělá to, co člověk ví, že je správné. Ten, kdo ví, co je správné, ale podle toho nekoná, vytváří karmu, která způsobí utrpení. Ten, kdo ví, co je správné a dělá to, vytváří duchovní požitek, zvaný požehnání.

Ten, kdo má znalosti, vidí, že účinek je in příčina a výsledek je uveden v akci, i když je dub obsažen v žaludu, protože ve vejci je potenciální pták, a jako odpověď je naznačena a navržena otázka.

Ten, kdo jedná, o čem ví, že má pravdu, uvidí a ví jasněji, jak jednat, a poskytne prostředky, kterými mu budou zřejmé všechny činy a výsledky činů. Ten, kdo jedná proti tomu, o čem ví, že má pravdu, bude zmaten a stále více zmaten v míře, v níž odmítá jednat, co ví, dokud nebude duchovně slepý; to znamená, že nebude schopen rozlišovat mezi pravdivým a nepravdivým, správným a špatným. Příčinou je bezprostředně motiv, který podněcuje akci, a vzdáleně znalost všech minulých zkušeností. Člověk nemůže souběžně posoudit, co se jeho souhrnu znalostí týče, ale je možné svolat před jeho svědomím, pokud se tak rozhodne, motiv, který podněcuje některý z jeho činů.

U soudu svědomí je motiv každého činu podle svědomí posuzován jako správný nebo nesprávný, což je shromažďování vědomostí do centra pozornosti. Jak svědomí prohlašuje, že motiv je správný nebo špatný, člověk by se měl řídit a řídit se rozhodnutím, a podle toho jednat za právo. Tím, že se člověk ptá na své motivy ve světle svědomí a jedná v souladu s diktáty svědomí, učí se nebojácnosti a správného jednání.

Všechny bytosti, které přicházejí na svět, mají své činy, myšlenky a motivy. Nejdalekosáhlejší je ta myšlenka a jednání, které pocházejí ze znalostí. Tyto účty nelze zbavit, vyjma jejich vypracováním a vyplácením. Špatné musí být napraveno a právo pokračovalo spíše pro dobro než pro štěstí a odměnu, která je výsledkem správného jednání.

Je chybnou představou, že člověk by neměl vyrábět karmu, aby z ní mohl uniknout nebo být od ní osvobozený. Ten, kdo se snaží uniknout z karmy nebo se nad ní postavit tím, že ji nezamýšlí dosáhnout, poráží svůj záměr hned na začátku, protože jeho touha uniknout z karmy tím, že se svým jednáním nezaváže, ho spojuje s akcí, které by unikl; odmítnutí jednat prodlužuje jeho otroctví. Práce produkuje karmu, ale práce ho také osvobozuje od nutnosti pracovat. Proto by se člověk neměl bát výroby karmy, ale měl by jednat nebojácně a podle svých znalostí pak to nebude dlouho, než zaplatí všechny dluhy a propracuje se ke svobodě.

O předurčení a svobodné vůli se na rozdíl od karmy říká hodně. Jakékoli neshody a protichůdné výroky jsou způsobeny spíše záměnou myšlenky než rozporem s podmínkami samotnými. Zmatek myšlení pochází z toho, že plně nerozumíme pojmům, z nichž každý má své vlastní místo a význam. Předurčení, jak je aplikováno na člověka, je rozhodování, jmenování, objednávání nebo zařizování stavu, prostředí, stavu a okolností, za kterých a jak se má narodit a žít. V tom je také zahrnuta myšlenka osudu nebo osudu. Představa, že je to určeno slepou silou, mocí nebo libovolným Bohem, se vzbouří k veškerému morálnímu smyslu pro právo; odporuje, odporuje a porušuje zákony spravedlnosti a lásky, které mají být atributy božského vládce. Pokud se však předurčení chápe jako určování vlastního stavu, prostředí, stavu a okolností něčím vlastním předcházejícím a předurčujícím jednáním jako příčinou (karma), může být tento termín správně použit. V tomto případě je božským vládcem vlastní Vyšší ego nebo Já, který jedná spravedlivě a podle potřeb a životních potřeb.

Za a proti doktríně svobodné vůle bylo vedeno mnoho dlouhých argumentů. Ve většině z nich je samozřejmé, že lidé vědí, co svobodná vůle znamená. Argumenty se však nezakládají na definicích, ani se nezdá, že by pochopili základy.

Abychom pochopili, co je svobodná vůle aplikována na člověka, mělo by být známo, co je vůle, jaká je svoboda, a také vědět, co nebo kdo je.

Slovo vůle je tajemný, málo srozumitelný, ale běžně používaný termín. Samotná vůle je bezbarvá, univerzální, neosobní, nepřipojená, rozrušená, samohybná, tichá, všudypřítomná a inteligentní zásada, která je zdrojem a původem veškeré moci, a která se propůjčuje a dává sílu všem bytosti podle a v poměru k jejich kapacitě a schopnosti ji používat. Will je zdarma.

Člověk, mysl, je vědomé světlo, což je myslitel I-am-I v těle. Svoboda je stav, který je nepodmíněný, neomezený. Zdarma znamená akci bez omezení.

Nyní, pokud jde o svobodnou vůli člověka. Viděli jsme, co je vůle, jaká je svoboda a že vůle je svobodná. Otázkou zůstává: Je člověk svobodný? Má svobodu jednání? Může používat volně? Pokud jsou naše definice pravdivé, pak je vůle ve stavu svobody svobodná; ale člověk není svobodný a nemůže být ve stavu svobody, protože jeho myšlenky jsou při uvažování zamlženy a jeho mysl je oslepena nevědomostí a je vázán na touhy těla spojením smyslů. Je ke svým přátelům připoután vazbami náklonnosti, poháněnými k činu jeho lakomostí a chtíčmi, zdrženlivými předsudky jeho víry před svobodným jednáním a obecně odpuzován jeho nemilostí, nenávistí, hněvem, žárlivostí a sobectvím.

Protože člověk není svobodný ve smyslu, ve kterém je svobodný, neznamená to, že člověk není schopen využít sílu, která vychází z vůle. Rozdíl je v tom. Vůle sama o sobě a jednání sama od sebe je neomezená a svobodná. Jedná se s inteligencí a její svoboda je absolutní. Vůle, jak se dává člověku, je bez omezení, ale jeho použití je omezeno a podmíněno jeho nevědomostí nebo znalostmi. Lze říci, že člověk má svobodnou vůli v tom smyslu, že vůle je svobodná a že ji má kdokoli zdarma podle své schopnosti a schopnosti ji používat. Nelze však říci, že kvůli svým osobním omezením a omezením má svobodu vůle v absolutním smyslu. Člověk je omezen v používání vůle svou působností. Jakmile se osvobodí od svých podmínek, omezení a omezení, stává se osvobozeným. Je-li osvobozen od všech omezení a jen tehdy, může použít vůli v plném a svobodném smyslu. Uvolňuje se, když jedná s vůlí, spíše než s použitím.

To, co se nazývá svobodná vůle, je prostě právo a moc volby. Rozhodování o postupu je lidským právem a mocí. Když je volba provedena, vůle půjčuje sebe k získání volby, která byla učiněna, ale vůle není volba. Výběr nebo rozhodnutí daného postupu určuje karmu. Příčinou je volba nebo rozhodnutí; následuje akce a její výsledky. Dobrá nebo špatná duchovní karma je určena volbou nebo učiněným rozhodnutím a akcí, která následuje. Říká se dobré, pokud je volba v souladu s nejlepším úsudkem a znalostmi. Nazývá se zlo, pokud je vybráno na základě lepšího úsudku a znalostí.

Když se člověk rozhodne nebo se rozhodne mentálně něco udělat, ale buď změní názor, nebo neprovede to, co se rozhodl, bude mít toto rozhodnutí samo o sobě za následek, že v něm bude mít tendenci znovu a znovu přemýšlet o tom, co se rozhodl. Samotná myšlenka bez akce zůstane jako tendence jednat. Pokud se však to, co se rozhodl udělat, stane, budou následovat duševní a fyzické účinky volby a jednání.

Například: Muž potřebuje částku peněz. Přemýšlí o různých způsobech, jak toho dosáhnout. Nevidí žádný legitimní způsob. Uvažuje o podvodných metodách a nakonec se rozhodne vydat poznámku o potřebné částce. Poté, co naplánoval, jak se to má udělat, provede své rozhodnutí paděláním těla a podpisem a poté se pokusí vyjednat směnku a vyzvednout částku. Výsledky jeho rozhodnutí nebo volby a jednání budou bezpochyby následovat, ať už okamžitě nebo v určitém čase budou rozhodovány jinými jeho dřívějšími myšlenkami a činy, ale výsledek je nevyhnutelný. Je potrestán zákonem stanoveným pro tyto trestné činy. Kdyby se rozhodl falšovat, ale neprovedl by své rozhodnutí, stanovil by příčiny jako mentální tendence považovat podvod za prostředek k dosažení svého cíle, ale pak by se nepodřídil zákonu provedený akt. Na základě tohoto rozhodnutí byl odpovědný za jeho jednání. V jednom případě by byl duševním zločincem kvůli svému úmyslu a ve druhém skutečným zločincem kvůli svému fyzickému činu. Třídy zločinců jsou tedy mentálního a skutečného typu, ti, kteří mají v úmyslu, a ti, kteří svůj záměr uvedli do činnosti.

Pokud muž, který potřebuje peníze, odmítl zvážit, nebo po zvážení odmítl jednat podvodně, ale místo toho snášel utrpení nebo útrapy uvalené v jeho případě a místo toho splnil podmínky podle svých nejlepších schopností a jednal podle principu nebo práva podle svého nejlepšího úsudku by pak mohl trpět fyzicky, ale jeho volba a rozhodnutí jednat či odmítat jednat by vedly k morální a duševní síle, která by mu umožnila zvednout se nad fyzickou nouzi, a zásada správného jednání by nakonec ho dovede k tomu, jak zajistit menší a fyzické potřeby. Ten, kdo jedná podle zásady správného a nebojácného výsledku, vzbudí jeho touhu po duchovních věcech.

Duchovní karma je způsobena a je výsledkem volby a jednání s nebo proti lidským znalostem duchovních věcí.

Duchovní poznání je u člověka obvykle reprezentováno jeho vírou v jeho konkrétní náboženství. Jeho víra a pochopení jeho náboženství nebo jeho náboženského života naznačí jeho duchovní poznání. Podle sobeckého použití nebo nesobeckosti své náboženské víry a jeho jednání podle jeho víry, ať už je to úzké a bigotní nebo široké a dalekosáhlé porozumění duchovním věcem, bude jeho dobrá nebo zlá duchovní karma.

Duchovní znalosti a karma jsou stejně rozmanité jako náboženské přesvědčení a přesvědčení člověka a závisí na vývoji jeho mysli. Když člověk žije zcela v souladu se svým náboženským přesvědčením, výsledky takového myšlení a života se jistě objeví v jeho fyzickém životě. Ale tito muži jsou výjimečně vzácní. Člověk nemusí mít mnoho fyzických věcí, ale pokud bude žít podle svého náboženského přesvědčení, bude šťastnější než ten, kdo je bohatý na fyzické statky, ale jehož myšlenky a činy nejsou v souladu s jeho vyznávanou vírou. Takový bohatý muž s tím nebude souhlasit, ale náboženský muž to bude vědět, že je to pravda.

Ti, kdo myslí a jedná za Boha pod jakýmkoli známým jménem, ​​to vždy dělají ze sobeckého nebo nesobeckého motivu. Každý z nich tak myslí a jedná, dostane to, co si myslí a jedná, a dostane to podle motivu, který podnítil myšlenku a jednání. Ti, kteří na světě dobří, motivovaní k tomu, aby byli považováni za zbožné, charitativní nebo svaté, si získají pověst, kterou si jejich činy zaslouží, ale nebudou znát náboženský život ani vědět, jaká je pravá charita, ani mír, který je výsledkem spravedlivého života.

Ti, kteří se těší na život v nebi a žijí podle diktátů svého náboženství, si po smrti užijí dlouhé nebo krátké nebe, úměrně jejich myšlence (a jednání) v životě. Taková je duchovní karma aplikovaná na společenský a náboženský život lidstva.

Existuje další druh duchovní karmy, která se vztahuje na každý typ člověka; zasáhne to samé životaschopnosti a kořeny jeho života. Tato duchovní karma je základem všech činů a podmínek života a člověk se stane velkým nebo malým, když plní povinnosti své skutečně duchovní karmy. Tato karma, jak se vztahuje na člověka, pochází z podoby člověka samotného.

Existuje věčný duchovní princip, který funguje v každé fázi přírody, skrze neformované prvky, v celém království minerálů a zvířat, v člověku a za ním do duchovních říší nad ním. Svou přítomností Země krystalizuje a stává se tvrdou a šumivou jako diamant. Měkká a sladce vonící země rodí a přináší pestrobarevné a životodárné rostliny. To způsobí, že se míza ve stromech pohybuje a stromy v květu kvetou a přinášejí ovoce. Způsobuje páření a rozmnožování zvířat a každému dává sílu podle své kondice.

Ve všech věcech a tvorech pod stavem člověka je to kosmická mysl, mahat (ma); v akci (r); s kosmickou touhou, KAMA (ka); veškerá příroda v jejích různých královstvích je tedy ovládána karmou podle univerzálního zákona o nutnosti a kondici.

U člověka je tento duchovní princip méně chápán než kterýkoli z principů, které z něj činí člověka.

V individuální mysli člověka jsou přítomny dva myšlenky, počínaje prvním vyzařováním od Božstva nebo od Boha nebo od univerzální mysli. Jedním z nich je myšlenka sexu, druhá myšlenka moci. Jsou to dva protiklady duality, jeden atribut vlastní homogenní podstatě. V nejranějších stádiích mysli existují pouze v myšlenkách. Stávají se aktivními ve stupni, když mysl pro sebe vytváří hrubé závoje a pokrývky. Teprve poté, co si mysl vyvinula lidské zvířecí tělo, se projevily myšlenky na sex a sílu, byly aktivní a plně ovládly jednotlivé ztělesněné části mysli.

Tyto dvě myšlenky by měly být vyjádřeny zcela v souladu s božstvím a přírodou. Bylo by v rozporu s přírodou a božstvím potlačovat nebo potlačovat vyjádření těchto dvou myšlenek. Zastavit projev a vývoj sexu a moci, pokud by to bylo možné, by zničilo a redukovalo veškerý projevený vesmír do stavu negace.

Sex a síla jsou dvě myšlenky, pomocí kterých se mysl dostává do úzkého vztahu se všemi světy; roste skrze ně a dosahuje skrze ně plné a úplné postavy nesmrtelného člověka. Tyto dvě myšlenky jsou překládány a interpretovány odlišně na každé z rovin a světů, ve kterých se odrážejí nebo vyjadřují.

V tomto našem fyzickém světě, (♎︎ ), idea sexu je reprezentována konkrétními symboly muže a ženy a idea moci má svůj konkrétní symbol, peníze. V psychickém světě (♍︎-♏︎) tyto dvě myšlenky jsou reprezentovány krásou a silou; v duševním světě (♌︎-♐︎) láskou a charakterem; v duchovním světě (♋︎-♑︎) světlem a poznáním.

V nejranějším stádiu individuální mysli, jak vychází z Božstva, si není vědoma sebe sama, všech svých potenciálních schopností, sil a možností. Je to bytí a má vše, co existuje, ale neví se samo o sobě, ani vše, co je v něm obsaženo. Má všechny věci, ale neví o svých majetcích. Pohybuje se ve světle a neví tmu. Aby mohla demonstrovat, prožívat a znát všechny věci, které jsou samy o sobě potenciální, mohlo by se znát jako odlišné od všech věcí a pak se vidět ve všech věcech, bylo nutné, aby se mysl vyjádřila předkládáním a budováním těla a naučit se poznat a identifikovat sebe uvnitř světů a jejich těl, jak se od nich liší.

Mysl se tedy ze svého duchovního stavu a pohybovala se vlastními představami o tom, co je nyní mocí a sexem, postupně zapojila skrze světy do těl sexu; a nyní se mysl ovládá a ovládá touhou po sexu na jedné straně a touhou po moci na straně druhé.

To, co je považováno za přitažlivost mezi pohlavími, je láska. Pravá láska je základním principem, kterým je tajné jaro projevu a oběti. Taková láska je božská, ale takovou skutečnou lásku nemůže poznat ten, kdo je ovládán zákonem sexu, i když se musí nebo měl o této lásce učit, zatímco v a před ukončením svého fyzického těla sexu.

Tajemství a příčina přitažlivosti sexu k sexu je v tom, že mysl touží a touží po svém původním stavu plnosti a celistvosti. Mysl je sama o sobě vše, co je vyjádřeno v člověku a žena, ale protože jedno z pohlaví dovolí ukázat pouze jednu stranu své přirozenosti, ta strana, která je vyjádřena, touží znát druhou stranu sebe sama, která není vyjádřena. Mysl, která se vyjadřuje prostřednictvím mužského nebo ženského těla, hledá jinou přirozenost sama o sobě, která není vyjádřena prostřednictvím ženského nebo mužského těla, ale která je potlačována a skryta před zrakem svým konkrétním pohlavním útvarem.

Muž i žena jsou zrcadlem druhého. Každý, kdo se podíval do toho zrcadla, odráží v něm svou další povahu. Jak se neustále dívá, vnořuje se do něj nové světlo a láska k sobě samému nebo k charakteru. Krása nebo síla její jiné povahy ji drží a obalí a myslí si, že to vše spojí s odraženou jinou povahou svého pohlaví. Taková realizace sebe sama v sexu je nemožná. Mysl je proto zmatená, když zjistí, že to, co považovala za skutečné, je pouze iluze.

Předpokládejme, že bytost od dětství žila odděleně od lidstva a že se všemi latentními lidskými emocemi by měla stát před zrcadlem, ve kterém se odráží její vlastní postava as kterým odrazem „se zamilovala“. Při pohledu na odraz Sama o sobě by se latentní emoce staly aktivními a aniž by k tomu měly jakýkoli důvod, je pravděpodobné, že by se tato bytost najednou pokusila obejmout předmět, který vyvolal podivné pocity, které nyní zažívá.

Můžeme obdivovat naprostou osamělost a skleslost této bytosti tím, že zjistíme, že s příliš vážnou snahou obejmout to, co vyvolalo její náklonnost a naděje a vágní ideály, zmizela a nechala na svém místě pouze rozbité kousky skla . Vypadá to fantasticky? Přesto to není zdaleka to, co zažívá většina lidí v životě.

Když člověk najde jiného člověka, který odráží vnitřní a nevyslovenou touhu, vyvstává do jeho života nejjemnější emocí, když se dívá na odraz. Takže mysl bez viny, jednající prostřednictvím mládí, se dívá na svůj milovaný odraz v druhém pohlaví a staví velké ideály štěstí.

Vše je v pořádku a milenec žije ve svém nebi nadějí a ideálů, zatímco on stále hledí se zrakovým obdivem do svého zrcadla. Když však objímá zrcadlo, jeho nebe zmizí a na jeho místě najde malé kousky rozbitého skla, které ukáže pouze části obrazu, který utekl. Na památku ideálu rozdělí kousky skla dohromady a snaží se jeho ideál nahradit kousky. S pohyblivými a měnícími se odrazy kusů prožívá život a může dokonce zapomenout na ideál, jako tomu bylo v zrcadle, než byl přerušen příliš těsným kontaktem.

Pravdu na tomto obrázku uvidí ti, kdo mají paměť, kteří jsou schopni dívat se na věc, dokud ji neuvidí, a kteří nedovolí, aby jejich pohled byl vzat z objektu pozlátko a postranní světla, která by mohla přijít v rozsahu vidění.

Ti, kteří zapomněli nebo se naučili zapomenout, kteří se naučili nebo se naučili spokojit se s věcmi takovými, jaké jsou, nebo kteří se přirozeně spokojili se smysly, poté, co zažili své první zklamání, což mohlo být mírné, jednoduché nebo intenzivně tvrdí nebo ti, jejichž mysl touží po a jsou nasyceni smyslovými radosti, popřou na obrázku pravdu; budou se smíchem odmítat nebo být naštvaný a odsoudit to.

Zdá se však, že to, co se zdá být skutečně řečeno, by nemělo být odsouzeno, i když je to nepříjemné. Pokud se oko mysli může dívat klidně a hluboce do této záležitosti, mrzutost zmizí a na jeho místo přijde radost, protože bude vidět, že to, co se ve sexu skutečně vyplatí, není bolest zklamáním ani radost z radosti, ale učení a vykonávání své vlastní povinnosti v sexu a nalezení reality, která stojí uvnitř i za faktem sexu.

Veškeré utrpení, vzrušení, neklid, smutek, bolest, vášeň, chtíč, shovívavost, strach, utrpení, odpovědnost, zklamání, zoufalství, nemoc a utrpení, které jsou spojeny s pohlavím, zmizí postupně a v poměru, jak je realita mimo sex vidět a povinnosti jsou převzaty a splněny. Když se mysl probudí ke své skutečné povaze, je rád, že se nespokojila se smyslnou stránkou sexu; břemena spojená s povinnostmi se odlehčí; povinnosti nejsou řetězy, které drží jeden v otroctví, ale spíše personál na cestě do vyšších výšek a půvabnějších ideálů. Práce se stává prací; život je namísto kruté a kruté učitelky považován za laskavého a ochotného učitele.

Abychom to však viděli, nesmíme se ve tmě škrábat na zemi, musí stát vzpřímeně a přizpůsobovat své oči světlu. Jakmile si na světlo zvykne, uvidí tajemství sexu. Uvidí současné sexuální podmínky jako karmické výsledky, že sexuální podmínky jsou výsledkem duchovních příčin a že jeho duchovní karma je přímo spojena se sexem a souvisí s ním.

(bude uzavřeno)